Děti jsou naše budoucnost.

Jistě jste nejednou slyšeli takovou nebo podobnou větu. Jen to s odstupem času vypadá, že pravý význam nám zůstal tak trochu skrytý.

Děti přichází na svět přirozeně o něco déle, než jejich rodiče.

Od pradávna se traduje, že jsou děti „pokračovatelé rodu“ a jdou za nimi mnohá očekávání. Vždycky se mělo za to, že mladší se učí od staršího a není nad moudrost a zkušenosti.

V Bibli se píše: „Cti otce svého a matku svou“. Pravý význam tohoto biblického poselství je však také poněkud skrytý a je vykládáno, ostatně tak jako každý zákon, jak se komu právě hodí.

Prošli jsme v této oblasti velkým vývojem. Z doby, kdy se rodičům vykalo, jsme se přenesli do doby, kdy se všechno točí kolem dětí a mnohdy jsou rodiče rádi, že ještě mají kde bydlet a jejich potomek je občas i pozdraví.

Z doby, kdy děti pracovaly a učily se, aby pak třeba mohly uživit své rodiče, do doby kdy rodiče pracují na své děti a to bez přestání, do úmoru, aby se ty jejich ratolesti přece měly lépe, než oni.

Z doby, kdy děti doma pomáhaly, běhaly venku a rodiče seděli třeba u sousedů, pili pivo, kávu a povídali si o životě, do doby, kdy v pondělí doprovází svou ratolest na atletiku, v úterý na plavání, ve středu na taneční kroužek. Ve čtvrtek na nákup všeho, co na tyto kroužky, do školy a na sebe potřebují. Od pátku do neděle nějaký společný program (aquapark, kino, výlet na dinosaury apod.)

 O přítomnosti a výbavě na denní dvoufázový hokejový trénink s obrovskou taškou, které si tam naše ratolest ještě dlouho sama nedopraví nemluvě.

Výsledkem je, že mimo jsou obě strany. Přepracovaní, přetížení a bez sebe.

 Rodiče nevědí, co se sebou, když jim děti odejdou z domova. O koho se teď budu starat? A děti nevědí, co se sebou, když jim někdo neorganizuje čas a neříká, co mají nebo nemají dělat. Čím mají nebo nemají být.

Co s tím a jak to tedy vlastně všechno je?

Pravda je, že na světě jsme každý sám za sebe. Každý máme svou cestu, na které se můžeme vzájemně podporovat, nikoliv však jeden za druhého konat.

K čemu je dobrá moudrost? K čemu je dobrá zkušenost?

Dítě se učí a dostává pevné základy do života tím, že pozoruje. Pozorovací schopnost každého dítěte je důsledná a nic mu neunikne. Interpretace je pak jednoduchá a velmi opravdová.

Denně češete jemně a důkladně holčičce vlásky, děláte jí culíčky, oblékáte jí do krásných šatiček, hrajete si s ní, povídáte. Sami sebe pak rychle odbudete, protože vám nezbývá čas nebo si říkáte na mě tak nezáleží. Rychlý účes, hodit něco na sebe, chleba si ukousnu cestou.

Jak myslíte, že to bude za pár let? Co v tu chvíli dítě vidí?

Bude to dělat buď úplně stejně, anebo přesně naopak.

Vidí totiž, že o své děťátko se staráte, o sebe však nikoliv. Přesně to se naučí. Na mně nezáleží.

Když bude chytré, udělá to tak, že si řekne: No, mě se ale nelíbilo, že na sebe maminka kašle a začne přehnaně pečovat o sebe. Je to ale totéž.

Nemůže jinak. Pevné základy mu někdo dát musí. Buď rodič, nebo pak život. Bude se ke všemu muset tvrdě dopracovat.

Chceme-li komukoliv cokoliv zjednodušit, připravujeme ho o jeho cestu, která je mu dána životem, aby dozrál a naučil se potřebným dovednostem. Musíme buď pak stále fungovat za něj nebo ho dříve či později vystavit tvrdé práci na sobě samém.

Co tedy chceme pro své děti?

Aby se měli lépe, než my …. Pak si k tomu ale musí dojít.

A právě k tomu je dobrá moudrost a zkušenost.

Nemůžeme ji do nikoho přenést, narvat ani nijak aplikovat, můžeme ji ale využít k tomu, že jsme na cestě svých dětí majákem a pevným bodem a s láskou, nadhledem a právě moudrostí necháme svou ratolest projít, čím je potřeba.

Každý máme svou cestu a své místo v životě. Učíme se jeden od druhého.

Děti jsou naše budoucnost.

Naši předkové, prarodiče, rodiče odvedli dobrou a tvrdou práci. Každá doba něco přinesla a bylo potřeba se s tím poprat. Někdo se popral lépe, někdo méně dobře, ale nevzdali se. Měli jsme na co navázat a dostali možnost v jejich úsilí pokračovat s tím, že každá další generace má větší možnost nebo šanci to učení, kterým prochází, posunout o kousek dál a dojít do vítězného cíle.

A stejně tak naše děti.

Věnujme jim pozornost. Snažme se jim porozumět. Snažme se je nasměrovat a vést. Nežijme ale jejich život a nechtějme, aby ony žily ten náš.

Ano, děti jsou naší budoucností, ano, děti jsou naším pokračováním právě proto, že mají větší šanci dělat věci lépe, když jim to umožníme, když je podpoříme.

Co chceme své dítě (nebo kohokoliv) naučit či předat, musíme nejprve umět my sami.

Svět je plný poradců. Najdeme poradce snad na cokoliv. Když to s námi ale někdo myslí opravdu dobře, jen nás vede, podporuje a nechá, abychom si odpovědi a recept na spokojený život našli nebo objevili sami s tím, že i tak má ale vše svá pravidla.

Když dělá naše dítě stejné chyby nebo vede podobný či extrémně opačný život, než my, znamená to jediné:

Máme ještě na čem pracovat:).

Vztah nebo spojení rodič a dítě je tandem. Každý sám za sebe a při tom za společnou věc:).

Co tedy bude, když se vzdáte řízení a kontroly nad životem svého dítěte? Co bude s vámi? Co bude s dětmi?

Stane se zázrak.

Začnete žít svůj vlastní život a vaše dítě též. Samo si najde cestu ke svému spokojenému životu.

Jak?

Jednoduše tak, že dostane prostor, bude mít vaší často neviditelnou podporu, vaší lásku a neocenitelnou důvěru, současně samozřejmě pravidla a jasné hranice.

Půjde životem a bude klopýtat, protože bez toho to nejde, ale co se změní, co bude jinak?

Budete s tím naprosto v pohodě. Neříkám bez emocí, kterou má každý rodič, když pozoruje své dítě, jak si vede, ale v klidu a smíření. Významně zkrátíte dobu, po kterou si dítě určitou zkušeností potřebuje projít a zmírníte dopady a průběh daných zkušeností.

 Budete vědět, že jste tam, kde máte být. Na „Svém“ místě:).

A co víc?

Svému dítěti porozumíte. Budete ho vidět takové, jaké skutečně je, bezpodmínečně ho milovat a přijímat se vším, co k němu neodmyslitelně přirozeně patří.

Uvidíte jeho dary, přirozené schopnosti, ale také cestu, která k jejich projevení ještě vede.

Posezení u společného oběda pak bude nádherný dialog. Odměnou, prožitek ze vzájemného sdílení a vyprávění o svých životech, zdarech a nezdarech, o své cestě.

Budete tady, když je potřeba a nebo se dívat z povzdálí.

Necháte dítě dospět. Dovedete ho k samostatnosti a už nebudete mít strach. Strach, že neobstojí nebo si ze životem neporadí.

Budete vědět, že jste udělali, co jste měli a odvedli zatraceně dobrou práci. A to je pocit naprosté úlevy, blaženosti a síly, která vás i vaše dítě žene kupředu.

KAM?

Směrem k „VAŠEMU“ životu. Ke klidu, pohodě a k realizaci spousty nových nápadů a vlastnímu smysluplnému uplatnění v životě a k opravdové lásce a vzájemné úctě mezi rodičem a dítětem.