Mrkněte se, jestli život, který žijete, je opravdu váš:).

Máte pocit, že děláte všechno dobře a přesto nejste pořád šťastní, spokojení nebo vám to někde v životě drhne? Zkrátka stále to není „Ono“?

Přesto, že třeba hodně pracujete, máte v životě celkem pořádek, stojíte stále na místě? Pořád nepřichází ten pocit: „Jo, jsem tam, kde mám být. Je to paráda“?

Mrkněte se na svůj život. Udělejte inventuru:).

Stává se totiž, že když si dostatečně nevěříme, nejsme si vlivem okolností příliš jisti sami sebou, vsadíme, často už v dětství nebo v době dospívání, nevědomky na „špatnou“ kartu.

Každý máme nějakou rodinu, ve které vyrůstáme, rodiče, kteří nás vychovávají a nějak na nás působí, babičku, dědu, přátele či kamarády, také učitele či vychovatele, kteří nás mohou ovlivnit, ať už jakkoliv.

Přijdeme na svět a jsme nějak přirozeně založení, nastavení. Jdeme životem, tak nějak se rozkoukáváme. Žijeme, jak to jde nebo jak se dá. Někomu to jde jak po másle, někomu zase až tak moc ne. Záleží.

Všichni do jednoho, ale stojíme před úkolem a to ve svém životě obstát.

Co to znamená?

Obstát ve svém životě znamená zachovat si svou přirozenost. Často ji i ztratit a zase se k ní už ale vědomě vrátit. Přijmout odpovědnost za náš život a být tím, kým přirozeně jsme. Žít svůj život sami za sebe a rozhodovat se v životních situacích tak, jak sami cítíme, ne tak, jak nás naučili nebo by udělali ti druzí. Nebo tak, abychom se zavděčili a měli nás všichni rádi.

Není to ale tak úplně jednoduché a často se to komplikuje.

Jak? Proč?

Stačí, často v dětství, jedna dominantní osoba v našem okolí, ke které třeba většina vzhlíží, kterou všichni obdivují, která vám je také celkem blízká nebo nějak významněji zasahuje do vašeho života a váš pocit, že u vás tomu tak není, že vás až tak nikdo nevnímá a neobdivuje a že tedy asi s vámi nebude něco dobře v pořádku, a je to.

Nebo si vyberte člověka, o jehož uznání stojíte tolik, že 20 dalších pro vás nic neznamená, když tohle vytoužené nepřichází.

Začnete se oblékat ne podle toho, co cítíte, že vám sluší, ale podle toho, jak máte pocit, že se budete ostatním líbit nebo zvolíte opačný extravagantní styl a máte pocit určité originality, ale stejně to s vámi nemá za mák nic společného.

Rozcházíte se třeba s partnerem, rozvádíte s manželkou či manželem. Máte třeba pocit, že jste v tom způsobu, jak s tím naložíte sami za sebe, pak to ale neprobíhá v klidu, emočně to nedáváte a nevíte proč.

Máte strach, že když svou práci nebudete dělat podle očekávání zaměstnavatele, kolegů nebo klientů, ale podle svého založení a přesvědčení, že ztratíte práci, přízeň, nevyděláte si dost peněz.

Jste ve vztahu a neustále se hlídáte, jestli říct tohle nebo tamto, chcete mít stále navrch, prosadit si svou nebo naopak apod.

Klíčem a řešením je:

Podívat se na každou takovou zásadní situaci, kterou jste řešili nebo řešíte ve svém životě a upřímně si říct:

Jak to cítím? Jak bych to řešil já? Jak by to řešili moji rodiče? Rodina? Přátele? Sousedi?

V čem mě bude dobře. Dobře u srdce. V čem najdu klid a dá mi to sílu. Bude pak můj život v rovnováze? Co mi to přinese, když to udělám tak nebo tak? Budu spokojený? Budu zdravý? Budu vědět, že jsem udělal, co bylo třeba?

Nejde ani tak o praktické, ale spíše emoční řešení. Tedy postoj. Emoce, nasazení. To, co je pod tím.

Co znamená vsadit na „špatnou“ kartu?

Špatná karta je všechno cizorodé, všechno, co nesouvisí s vámi. S vaším přirozeným nastavením, vůlí a svědomím.

Když to stejné jinému bude fungovat, vám ne, protože to nebude o vás.

Když nás bude třeba pět vařit svíčkovou podle stejného receptu. Dáme tam každý přesně, co tam být má, dám ruku do ohně za to, že ani jedna omáčka nebude chutnat stejně.

A proč? Zkuste to?

Vždycky jde o přidanou hodnotu. O energii, kterou do toho, co děláme, vkládáme. A ta energie buď je čistá, tedy naše, nebo něčím řízlá či úplně jiná, než být má.

Recepty jsou psané úžasně. A i když je někdy nutné dodržet postup, vždycky je tam prostor pro naše sebevyjádření. Třeba špetka soli? Každý ji budeme mít trochu jiné množství. Lžička cukru? Každý ji naplní trochu jinak vrchovatě:).

Můj syn se mě snad po každém jídle ptá: „mamko, jak to děláš, že je to vždycky tak dobrý?“

No, vždycky není. Když nevařím, protože chci, ale nechám se nutit okolnostmi, že bych měla, stane se mi, že to třeba připálím nebo tak.

Ale odpověď vždy zní: „Vařím z lásky. Myslím, že nijak zvláštně, ani poslední trendy, ale z lásky. K jídlu, k vaření a k těm, pro koho právě vařím. Dokonce už i k sobě (pro sebe).“

Naposledy jsem ještě dodala: „Zahoď strach, že to nebude dobrý, že to neumíš a že to přesně nějak mát být. Udělejte to jen tak, že chceš třeba někoho potěšit nebo mu udělat radost a věř, že se Ti to podaří. Uvidíš, jak to půjde.“

Sama za sebe. Vařím nejraději z toho, co doma zbude, najdu na zahrádce, v lednici či ve sklepě nebo i třeba potkám houby na procházce v lese:).

No, a tak to je!

Buďte všude, za všech okolností a navzdory všemu, sami za sebe. Zahoďte předsudky a strach, ať už z čehokoliv. A když něco nefunguje, mrkněte, zda v tom opravdu sami za sebe jste. I třeba zpětně.

A bude dobře:).

Je tu ještě jedna otázka, která pomáhá:

„Dělám to, protože to tak cítím nebo proto, že se to tak dělat má?

Odpovědnost má člověk především sám k sobě, za to, jak se k tomu, co mu život přinese, postaví. Za to, zda to, jak funguje, je, anebo není v souladu s ním samotným.

I když jsme ve vztahu tomu tak je. Každý žijeme v souladu se sebou. Dáváme si do pořádku a budujeme svůj život a tím pak přispíváme k lásce a do společného prostoru. Pak jdeme ruku v ruce vedle sebe. Obklopeni radostí, láskou a pocitem bezpečí a naplnění.

S vděčností, úctou a láskou.

Vaše Marcela.