Dnes žiji šťastný a láskou naplněný život.  Mám krásný a velmi blízký vztah se svými dětmi. Podařilo se mi vytvořit harmonické pracovní i domácí prostředí, to samozřejmě ne sama, ale se všemi, kdo se mnou žijí nebo spolupracují. Jsem obklopená  úžasnými a velmi inspirujícími lidmi. Jsem velmi šťastná, spokojená a vděčná.

Vždycky jsem toužila spojovat dohromady lidi. Probouzet v nich to nejlepší a těšit se z jejich úspěchů a každého krůčku dopředu, který je na nich vidět.

Miluji olympijské hry nebo mistrovství světa třeba v hokeji. Ne ani tak kvůli hokeji samotnému, ale kvůli atmosféře, kterou cítíte, když třeba stojíte na náměstí plným lidí sledujících finále mistrovství světa, kterým v tu chvíli jde o stejnou věc, kteří v tu chvíli táhnou za jeden provaz, je to neskutečná síla. Síla, kterou v tu chvíli dáváme jeden druhému a podporujeme společnou věc.

Miluji naší národní hymnu a pokaždé, když ji slyším, pláču. Pláču úžasem nad její krásou a současně nad její silou probouzet v nás to nejlepší, a otevírat naše srdce i srdce našeho národa.

Vždycky jsem špatně snášela, když se někdo třeba hádá, když k sobě lidé nedokážou být ohleduplní, chtěla jsem, aby spolu vycházeli a obdivovala jsem, když dva lidé ve vztahu spolu souzní.

Chtěla jsem, aby za každým mým slovem nebo činem stála láska. Aby vše, co v životě udělám, vytvořím nebo naopak ukončím, pocházelo z lásky.

Dobře si pamatuji jaké to je být nebo cítit se na všechno sám a na pocit, že je to tak vlastně správně. Také na to, jaké to je, když si dávání lásky někomu druhému a přijímání lásky od někoho druhého, vynahrazujeme přílišnou péčí o druhé, starostlivostí a přehnanou pracovitostí.

Vím, jak těžké je, když obětujeme své sny, plány a potřeby. Stavíme sami sebe a to, co máme rádi na poslední místo. Máme za to, že naší životní náplní je starat se o druhé a udělat, co jim na očích vidíme.

Vím, jaké to je zapomenout, anebo raději ani neznat své hodnoty, svá přesvědčení, anebo je stále opouštět, protože máme pocit, že je potřeba se přizpůsobit ostatním a pohybovat se v bezpečných a zajetých kolejích v domnění, že právě tohle je láska, že budeme mít klid, vyděláme tak spoustu peněz, že nás budou mít všichni rádi a že tak bude nám i ostatním lépe.

Také ale vím, jaké to je, mít špatný pocit z toho, že třeba potřebujeme něco jiného, než blízcí lidé kolem nás. A i když si přesto všechno za tím svým cílem jdeme, necítíme se u toho ani trochu dobře.

Prošla jsem dvě manželství.  Přivedla jsem na svět a vychovala tři děti.  Vždy pro mě byla důležitá láska a potřebovala jsem, aby lidé kolem mě byli šťastní a milovala chvíle, kdy jsme všichni po hromadě, když nám to spolu klape a funguje.

Když skončilo i moje druhé manželství nezdarem, velmi to bolelo. Byla jsem zmatená a vyděšená. Bolelo to tak, že jsem si řekla, že na sobě musím hodně pracovat, abych už podobnou situaci nemusela nikdy řešit a aby se mi již nic podobného nikdy nestalo.

Měla jsem pocit, že jsem plná chyb a že je třeba s tím něco dělat.  Uvrhla jsem se do takové izolace. Žila jsem 13 let sama. Hodně jsem pracovala, budovala dům, snažila se dát dětem, co jen bylo v mých silách.  A na všechno ostatní, na to, co opravdu mám ráda, jsem na chvíli zapomněla.

I toto období mi toho hodně přineslo. Naučila jsem se spolehnout výhradně sama na sebe. Poznat, kdo jsem, jaké mám potřeby a že jsem se v tom všem jen potřebovala najít a cítit se jinak. 

Už to vypadalo, že jsem téměř u cíle a na správné cestě. Ukázalo se ale, že opak je pravdou.

Po usilovné snaze vymýtit všechny své chyby a velkém psychickém vypětí vybudovat si znovu svůj život a všechno zastat sama, následovala přepracovanost, pominutí smyslů a hospitalizace na psychyatrii. 

Dostávala jsem se ze situace, kdy byl doslova problém otevřít oči a vstát z postele a pak nějak důstojně a smysluplně strávit svůj den tak, jak mi to v danou chvíli nejlépe šlo. Musela jsem jít krůček po krůčku a poskládat se znovu dohromady.

 Až po této události, v této chvíli jsem si začala vážit života a také sama sebe. Přestala jsem sama na sebe být tak náročná a dávala na sebe větší pozor. A začalo mi trochu svítat, trochu být jasné, kam a k čemu mě ten život a všechny mé dosavadní události vlastně vedou.

Dokázala jsem se znovu postavit na vlastní nohy, začít se starat o své děti, pracovat, více o sebe dbát, chodit cvičit, odvážila jsem se dívat dopředu a zase si trochu vzpomněla, co jsem v životě chtěla. Vypadalo to slibně a já byla vděčná, za každý den, kdy je lépe a lépe.

Kdy se mi věci začali opravdu dařit, hýbat kupředu, dávat smysl, navazovat na sebe? Kdy jsem začala mít pocit, že opravdu žiju? Začaly přicházet nové nápady a jejich téměř okamžitá realizace?

Bylo to ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nechci být v životě sama. Ani v životě osobním, ani pracovním.  Že je to hloupost a nikdo to po nás navzdory událostem, které se nám v životě přihodili, nežádá, i když si to možná po čas našeho života takto vykládáme.

Když jsem si vyzkoušela, jak se mi uleví, když někdo projeví zájem o to, co se mi třeba dělo v životě, když to mohu s někým sdílet a konečně nahlas říct.

Když jsem zjistila, že to nejsou chyby, co máme v životě na sobě hledat. Nýbrž naše přirozené potřeby.

Najít je, poznat a žít.

Když jsem pochopila, že je pro mě naprosto přirozené žít ve vztahu. Že mi nikdo a nic nenahradí blízkost, kterou zažíváme jen s milujícím partnerem. Že lásku, kterou v sobě nosíme, potřebujeme přirozeně sdílet se svým protějškem, že dávát jí jen svým dětem nebo do své práce zkrátka nestačí.

Může to tak chvíli být, ale není to naším cílem.

Během psychiatrického léčení jsem viděla spoustu utrpení a zoufalých lidí, kteří se i po vyléčení drží skupiny, která jim původně pomáhala, znovu se zapojit do života. Spoustu lidí, kteří stále chodí k lékaři. A jedním společným jmenovatelem je, že tam mají pocit, že o ně někdo projeví zájem a nejsou sami.

Potkávám spoustu žen i mužů a vidím, jak jsou unaveni. Ne ani tak z práce, nebo zábavy nebo života, ale ze snahy vydržet. Vydržet bez lásky, opravdové blízkosti, vzájemné podpory a porozumění. Žijí sami nebo jen s dětmi  nebo třeba i vedle sebe, ale ne spolu.  Často se i  vedle sebe cítí sami. Chybí jeden druhému. Cítí, že spolu chtějí a mají být, ale nevědí, jak na to, jak to udělat, aby bylo lépe, aby byli šťastní.  

Vedla mě touha a odhodlání, být svobodným, soběstačným člověkem, se srdcem na správném místě a také touha, aby na tomto světě bylo všem o trochu lépe.

Nikdo by se na světě neměl cítit sám nebo třeba zbytečný či nepotřebný.

Je přirozené mít ze života radost. Tešit se z výsledků své práce, milovat a cítit se milovaní. To že jsme na světě, nám musí dávat smysl. Musíme být rádi, že jsme. 

Ale aby tomu tak bylo, abychom našli smysl svého života a cítili se dobře, musíme nejprve poznat, kdo opravdu jsme, zjistit, co opravdu chceme, v čem je nám dobře, co přirozeně potřebujeme a začli tím vším být. 

Je to jediná cesta. 

A tak se o to snažím. 

Snažím se, tím, že jsem jaká jsem, tím, jak pracuji, jak přemýšlím, v co věřím, vytvářet  kolem sebe takové prostředí, ve kterém je pro ostatní bezpečné se projevit, svěřit, říci nahlas, co je potřeba, zamyslet se, plánovat, dávat si věci do pořádku a vzájemně se milovat a podporovat.

A tak pokud vás můj příběh oslovil a máte pocit, že by vám prospěla vzájemná spolupráce nebo setkání, pak služby a produkty, které nabízím najdete na těchto stránkách na hlavním menu a nebo si je můžete přečíst kliknutím na tento odkaz.(doplním:))

S láskou.

                                                                               Marcela