Je bolest, která bolí a bolest, která mění, aneb začátky mého mateřství.

Psal se rok 1999. Žila jsem tehdy rok ve svém prvním manželství. Bylo mi 22 let.

Říká se, že když hledáš v životě svůj směr nebo třeba povolání, máš si vzpomenout, na co nejraději sis hrál-a jako dítě.

No, já milovala panenky. Měla jsem takové miminko v dost reálné velikosti, říkala jsem mu: Lucinka a světle modrý hluboký kočárek, peřinky – parádní výbava. Hrála jsem si na hodně profesí od učitelky počínaje po televizní hlasatelku konče, ale nejsilnější vždy bylo vozit kočárek, převlékat a přebalovat miminko, vést takové ty řeči, jak dnes málo spinkala, papala, zkrátka být maminkou.

Chodívali jsme s maminkou na táborskou sokolskou plovárnu. Bylo tam kdysi takové modré brouzdaliště pro malé děti. Moc ráda jsem tam jako už větší holka sedávala, pozorovala maminky, jak si tam hrají se svými dětmi. Dělala mi dobře představa, jak i já tam mám nějaké to díťátko, hlídám ho a jsem tam s ním.

Tedy to, že jsem se celkem brzy vdala a moje první touha po miminku přišla v mých 22letech, nebude tak úplně náhodou a ani nijak uspěchané či smyšlené. Byla ve mně zkrátka taková mě přirozená a velmi silná touha nebo potřeba mateřství.

Otěhotněla jsem tehdy celkem rychle, vlastně na druhý pokus a byli jsme z té události s mým prvním mužem velmi šťastní a na miminko jsme se velmi těšili. Pravda je, že jsme tehdy ještě neměli vytvořené zázemí. Byli jsme s jeho budováním na začátku.

Těhotenství probíhalo na první pohled celkem dobře a klidně. Nebylo mi tehdy ve srovnání s dalšími těhotenstvími vlastně ani špatně. Neměla jsem žádné potíže. Všechno se zdálo zalité sluncem. O to pak sled událostí, který následoval, byl velmi nepříjemným překvapením, spíš vlastně šokem.

Začátkem listopadu 1999 jsem šla do těhotenské poradny na obvyklou kontrolu, jejíž součástí bylo i ultrazvukové vyšetření.  Do teď vidím sebe ležet na lékařském lehátku a slyším to neobvyklé ticho a výraz v tváři paní doktorky. Tehdy řekla:“ Nevidím srdeční akci plodu, možná velmi slabou. Počkáme přes víkend a v pondělí přijdete na lačno. Když se nic nezmění, musíme Vás vyčistit. Vypadá to na zamlklé těhotenství.“

Na dotaz čím je to způsobeno? Odpověděla paní doktorka: „To se občas stává“.

Šla jsem tehdy z vyšetření do práce a vydala jsem se pěšky celkem dlouhou cestu přes celé naše město. Potřebovala jsem se s tím alespoň trochu nějak srovnat, abych to byla schopná říci svému manželovi a vyřídit si neschopenku.

Víkend jsem strávila doma, tak nějak v tichu a s maminkou jsme byly na procházce. Tehdy mi to moc pomohlo. Měla za sebou podobnou zkušenost. Jen jsme chodily a byly spolu. Dalo mi to obrovskou sílu a postavila jsem se k tomu celkem statečně a racionálně. Jen ta bolest z té ztráty ve mně zůstala a později pro mě vlastně hodně pracovala a vedla mě mým dalším životem.

 Tehdy mi lékaři doporučili půl roční pauzu, než bude pro mě dobré otěhotnět. Brala jsem i nějaké hormonální léky. Nicméně mi bylo jasné a i to tak nějak z rozhovorů s paní doktorkou vyplynulo, že není nijak zaručené nebo ani tradiční medicína neví, jak vlastně ovlivnit další zdárný průběh těhotenství.

Na základě těchto okolností a hlavně jakéhosi pocitu uvnitř sebe, který zřejmě způsobila bolest z té ztráty, jsem se rozhodla vyhledat alternativní způsob léčby nebo spíše přípravy svého těla na další těhotenství. Zvolila jsem akupunkturu, kterou shodou okolností prováděl lékař s odborností gynekologickou, což se pak i hodilo během mého dalšího těhotenství. 

Nechtěla jsem už nic ponechat náhodě. Chtěla jsem pro sebe i to budoucí miminko něco udělat. Vytvořit v sobě, v mém těle, místo, ve kterém se to budoucí miminko, dnes je to 25letá skvělá žena, bude zdravě vyvíjet a nakonec přijde v pořádku na svět.

Porod proběhl skvěle. Celý proces netrval déle než tři hodiny. Další dvě těhotenství skončila také úspěšně a porody proběhly báječně, s mým plným vědomím a kontaktem s oběma chlapci. Dnes spíše muži. Je jim 21 a 16 let.

Tehdy jsem ještě netušila, jak moc mě bolest z té ztráty ovlivnila.

 Nevzala mi chuť ani odhodlání pustit se do dalšího těhotenství, ale dala mi příležitost stát se milující matkou, teď už snad i ženou a člověkem jako takovým.

Naučila mě, že ať už se dostaneme do jakékoliv situace, máme vždy právo volby. Naučila mě bojovat za to, co opravdu chci a za to, co cítím, že ke mně neodmyslitelně patří a je dobré.

Moc děkuji a jsem vděčná.

Marcela